Nedávno som čítala jeden rozhovor s manažérom Davidom Jostom.Hovoril tam o Tokio Hotel a o všetkých možných veciach týkajúcich sa hudby.Hovoril tam o tom aký bol Bill tvrdohlavý keď začínali s Tokio Hotel.Nadchlo ma to.Nadchlo ma že Bill vedel že budú slávny a vedel že budú mať úspech.
Tu sú napísané slová Davida Josta:
Má obrovskou vůli, už jako malý kluk. Před natáčením klipu k prvnímu singlu „Durch den Monsun“ mi řekl, že si chce na krk vytetovat logo kapely. Já jsem mu řekl, že to není dobrý nápad a zeptal se ho, co bude dělat, když singl bude propadák nebo když se se členy kapely popere a rozpadnou se a on bude mít na pořád tohle zasrané logo na krku. Bill na to řekl a bylo mu
zrovna 14: „Na krok se tady dostat, jsem čekal celý svůj život. Chci tuto chvíli udržet na mém těle. Je mi u prdele, jestli to bude propadák nebo ne.“
zrovna 14: „Na krok se tady dostat, jsem čekal celý svůj život. Chci tuto chvíli udržet na mém těle. Je mi u prdele, jestli to bude propadák nebo ne.“
On si bol istý.Bol si istý sám sebou a bol si istý že sa dostane veľmi ďaleko.Je to až krásne ako veľmi sebe a skupine veril.A nebolo to len tak.Teraz sú najslávnejšiou nemeckou skupinou na svete, vyhrali kopu cien a všetko sa to začalo klipom Durch den monsun keď sa povedal že si chce dať na šiju vytetovať logo kapely.Kto vie, možnože už vtedy vedel aká hviezda z neho bude.
