Som nenormálne nahnevaná!Kto si dovoľuje napísať niečo takéto o Tokio Hotel!Pozrite sa sami článok je pod perexom.

Německá kapela Tokio Hotel se natvrdo rozhodla zaútočit na anglofonní svět, její nové album Humanoid totiž nepokrytě cílí na mimoněmecké publikum. Deska tak vychází rovnou ve dvou jazykových mutacích. A já přemýšlím, jestli není těch mutací nějak moc.
Určitě si pamatujete na rok 2005, kdy se tahle podivně vyhlížející teenage kapelka poprvé ukázala na světle božím. Skladby jako Durch den Monsun nebo Schrei ovládly žebříčky ve velké části Evropy.
Tady si ale musíme uvědomit jednu menší geografickou okolnost. Německo je největší a ekonomicky nejsilnější země Evropy, takže co se líbí v Německu, líbí se i v podobně hovořících státech nebo zemích s Německem sousedících. Chci tím říct, že zatímco české nebo slovenské fanynky omdlévaly vzrušením při vyslovení názvu kapely, na britských ostrovech si jejich vrstevnice tak maximálně víc zarazily kšiltovku do čela a mocně si potáhly z cigára.
A to už vůbec nemluvím o takových Spojených státech, kde se neprosadili ani třeba Oasis nebo všemi milovaný Robbie Williams. No a teď tu máme tuhle obskurní německou partičku, jejíž management cítí šanci uspět i za velkou louží. Nu, proč ne. Přejme jim to. Prachy na to evidentně mají, všichni čtyři tajtrlíci přitahují čtrnáctky jak magnet, angličtina Billa Kaulitze není zas tak hrozná, tak hurá do toho!
Otázka je, jestli Tokio Hotel skutečně můžou zbořit americké žebříčky. Když se nad tím zamyslíme, tak kromě Rakušana Falka se žádnému německému hudebníkovi v Americe uspět nepodařilo. Mají to holt složité. Jejich akcent bude i v sebelepší angličtině znít tak trochu hrubě a drsně. Kalifornský guvernér by o tom mohl vyprávět…
Ale úplně bez šance Tokio Hotel nejsou. Jejich vizáž je totiž tak ujetá, že prostě zaujmou, i kdyby nechtěli. Zpěvák je jakýsi kříženec mladé holky a mladého Farinelliho. To číro, co má na hlavě, je prostě úchvatné. Kdybych byl dvanáctiletá blbka, taky ho budu milovat a znát všechny písničky nazpaměť. A to klidně i v němčině!
Ale nesuďmě Tokio Hotel jen podle vzhledu. Šaty sice dělají člověka, muzikanta i sportovce ale hlavně předvedená hra. A tady prostě kapela dává góly a i po čtyřech letech má tah na branku. Hraje sice pořád to samé, ale dobře. Muzika je melodická, zpěv správně kvílivě procítěný a kytary nenápadně hřmotné. Ale ruku na srdce – tohle je skutečně jen pro lidi s datem narození 1990 a výš. Kluci z Tokio Hotel už sice taky nejsou teenageři (nejmladší dvojčata Bill Kaulitz a Tom Kaulitz oslavili dvacet let 1. září), pořád ale svým hudebním projevem patří do Brava a podobných časopisů a show.
Přiznám se na rovinu, že jsem v životě žádnou jejich desku neslyšel. Kromě několika celoevropských hitů vnímám jejich existenci díky občasným zprávám v německých bulvárních médiích a televizních pořadech. Takže upřímně říkám, že jsem byl při poslechu Humanoidu překvapen. Myslel jsem, že to bude totální sračka. Že budou něco jako poslední Rammstein, akorát že v jiné kvadratuře kruhu. Při poslechu jednotlivých tracků se ale můj nepřátelský postoj změnil v jakousi pasivní rezistenci.
Je prostě vidět, že kluci mají za sebou skvělý producentský tým, který má promyšlené vše do nejmenších detailů. Album je takový hudebně kvalitní euroemopop. Já vím, že už tahle škatulka většině lidí zvedá kufr. Když ale zapomeneme na emoce a na vlastní dětství, kdy nám do uší burácely pecky z Esa Terezy Pergnerové, musíme přiznat, že tohle je prostě lepší muzika než ten opravdu příšerný německý eurodance z poloviny devadesátých let. Kluci dokonce čerpají vlivy z takových Depeche Mode! Samozřejmě že to zní trochu směšně, ale Pain of love i Dogs unleshed patří k tomu lepšímu na albu.
Je to prostě moderní popík, který je jasně cílený na předem dané publikum. A my sice můžeme nadávat na vypočítavost a podbízivost takových produktů, ale to je tak všechno, co s tím naděláme. Náš šálek hotelu to není, ale nechme ho být. On spadne. A nebude to tak dlouho trvat…
source: gambrinus.cz

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.